Kategorie: Můj blog

Jak jsem schodolezila

Jak jsem schodolezila

Člověk na tom vozíku zažije všelijaká dobrodružství a vlastně i strach. To jsme takhle jednou udělali rodinný výlet za kulturními památkami. Ne všude je možnost dostat se bezbariérově, ovšem moje mamka už je zvyklá hned se ptát, jaké jsou možnosti pro vozíčkáře. To bylo takhle jednou na nejmenovaném zámku, kam jsme se šli mrknout do parku a pak má velectěná maminka odběhla do pokladny mrknout na nějaký ten pohled. Ovšem jak je zvyklá zeptala se, možná spíš ze zvědavosti, jak je to s bezbariérovým přístupem.
Jak mi později povídala, ani neprojevila nějaký vážný zájem, či objedávku. Ale akce se hned rozběhla.
Já mezitím v klídku sedím na vozíku, kochám se panorámaty, když tu z pokladny vyběhne chlapík s jakýmisi železy a začíná "něco" sestavovat u schodiště do nitra zámku. Začínám pozornět a bystřit mozkové závity. To vypadá na nějakou strojovnu, která zdolá schody. To bude pro vozíčkáře. Rozhlížím se. Vozíčkář jsem tu jediný já. Začínám se potit. To je pro mně. Zase budu středem zájmu. Z poklidného výletu bude adrenalinový zážitek! Mamka vychází z pokladny, trochu úsměv, trochu strach, protože mě zná. Sděluje, že je možnost vyjet do patra schodolezem a že už máme koupené vstupenky. Paráda. Nebo ne? Nevím, co mě čeká. Pán - obsluha schodolezu - vypadá nadšeně, že může pomoci. "Už jste na tom někdy jela?", ptá se. "Ne? Nebojte, to je certifikovaný. Loni tady byl celý zájezd vozíčkářů." Hrdinové, pomyslím si. Začíná se mnou manévrovat zády k tomu železnému nepříteli. Připoutá mě i s vozíkem k němu. "Tak a teď se nebojte, půjdete do záklonu", říká. Jak do záklonu? Áááá, bože můj, marně pátrám v hlavě po nějakých modlitbách. Najednou se opravdu já i vozík zakláníme až je tělo ve vodorovné poloze a nohy trčí nahoru. Pohled pro Bohy. Trošku taková poloha jak na gynekologickém křesle. Návštěvníci zámku jsou nadšeni takovouto nečekanou atrakcí. V tomto "lehu" najel schodolez na první schod a začínám se rovnat při čemž lezeme, couváme, pomalu po schodišti nahoru, středem, takže šance, že bych se něčeho přidržela, kdyby v tom ďábelském stroji něco ruplo a já měla letět dolů, je beznadějná. Myslím, že jsem celou dobu ani nedýchala, ztuhlá jak socha z mramoru, křečovitý úsměv, jako že vše OK, ale slovo by ze mně nevyrazili. Nejradši bych křičela, ale stud tomu bránil. Život jsou samé protiúkoly. Tam řadím i tuto akci. Od té doby, co mi nohy neslouží a nemám na ně spolehnutí, se bojím schodů a celkově i výšek.
Po prohlídce, kdy jsem v hlavě místo výkladu průvodkyně, měla strašáka cesty dolů, jsem se opět hlásila ke "svému" schodolezu. No, přiznám, že maličko už to bylo lepší. Ale stejně jsem byla velice, velice ráda už dole na pevném terénu.
Cenou útěchy, za tento zážitek, bylo nadšení pána z pokladny, který schodolez obsluhoval. Někteří lidé jsou opravdu ochotní a člověk jim snad ani nemůže odepřít možnost pomoci.
Inu nakonec jsem vlastně ráda, že jsem to podstoupila. Aspoň je na co vzpomínat! :-)

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

Menu

Anketa

Cvičím:
Počet hlasů: 77