Kategorie: Můj blog

Jak jsem potkala blbce

Jak jsem potkala blbce

Je to už skoro nějakých 13 let, co jsem do domácího portfolia pojízdných vozidel zařadila invalidní vozík. Napsali mi ho v Motole, kde jsem byla na operaci a nemohla jsem poté nějakou dobu kvůli postižení kloubů na rukách chodit o berlích. V dalších letech mi byl ale také kuprospěchu, protože jsem se dostala do stadia, kdy ujdu sotva pár desítek metrů, spíše ani to ne. Bohužel se po těch letech používání vozíku stala nemilá věc a vozík se rozbil.
Byla jsem nucená zkusit si zažádat o nový. Obvodní lékař, ani revmatolog, tedy lékaři, jenž mě důvěrně znají, mi vozík předepsat nemůžou. Rozhodla jsem se proto pro ortopeda, kam sice pravidelně nechodím, jelikož mi s mými problémy nejsou schopni pomoci, nicméně jsem tam už asi třikrát byla...
Po příchodu na toto odborné pracoviště jsem se dozvěděla, že mi moji kartu skartovali, kdo tam nebyl čtyři roky, toho vyřazují. OK, no to nám to dobře začíná. No ale zkusím to. V ruce držím pár zpráv o svém zdravotním stavu, tak aspoň něco. V hlavě mi mezitím šrotovalo, jak rychle a jednoduše uvést svoje problémy. Jsem zvyklá u doktorů nezdržovat, za ta léta jsem se vycvičila, zbytečně neotravuji, vím, že toho mají hodně. Vešla jsem do ordinace. Doktor na mé pozdravení nezvedl ani hlavu od monitoru, odvětil dobrej a hned vysekl: "Co ode mně chcete?" Óóó jéé, bože, tak to bude superrychlý. Stručně ve sděluji svou anamnézu, ortoped mezitím kouká na mé lékařské zprávy, nadzvedává pohrdlivě obočí, kroutí hlavou. Ježíš proč, něco dělám blbě? Při třetí větě mě přeruší a vyštěkne: "Stále nevím, co ode mně chcete".  Značně znervóznělá už z jeho mimiky v obličeji jsem nyní znervózněla tuplem. Hlavně klid, to dáš, říkám si. Fajn, odpovídám tedy co potřebuji. Doktor se nevěřícně zhoupnul na kolečkovém křesle. Konečně poprvé zvednul hlavu a podíval se na mně, nelibě, nevěřícně, co jsem to za zdrzuli drzou. "Já nevím, ale vy sem přijdete, jen když něco potřebujete (asi tam mám teda chodit jen tak na pokec?) a myslíte si, že vám předepíšu vozejk? Víte kolik bych ošetřil za ty prachy pacientů?", mávnul směrem k vyšetřovacímu lehátku. Ve mně duše malá, jo jasně, jsem vyžírka, nepřináším nic společnosti, konečně to někdo řekl nahlas, vysávám systém, jak ten nejhorší cikán na socdávkách... Prostě odpad, veš v kožichu výdělečně činných spoluobčanů. Sebevědomí bod nula. Ortoped funí, "Proč si ho nenecháte napsat tam, kde vám předepsali ten první?" Jdou na mně mrákoty. Představa, že budu shánět někoho, kdo mě zaveze do 170 km vzdálené Prahy a tam mezi třemi tisíci zaměstnanci sháním lékařku, která ani nevím, jak se jmenuje a které bych nevím jak vysvětlovala, že mi před třinácti lety dala štempl na vozík a teď zase potřebuji předpis, i když k ní nechodím, ani spádově nepatřím, mě zděsila. Najednou se to ve mně zvedlo: "Víte co, necháme to být", gestikuluji, že nic raději nechci a otáčím se k odchodu. Hlavně pryč, pryč odsud!  
Zkrátím to. Po jakési další výměně slov doktor nakonec vozík (cena 13 000,-) předepsal, s rukama nahoře a naštvaným zvoláním na systém a pacienty: "Já to platit nebudu, tak co!"  Napsal sice ten nejobyčejnější, tedy těžší, na kterém mě musí někdo tlačit, ale budiž. Zcela vyšokovaná odcházím s předpisem v ruce. Představa, že si nechám po poradě s dokorem předepsat něco lepšího a třeba si i připlatím, byla mylná. Drž pusu paciente a ber co dávám.
Příběh je krácený, těch vyštěkaných vět (např. Ježíši, mlčte, to se nedá poslouchat!) od doktora, nad kterými zůstává rozum stát, bylo více, ale papír neunese všechno. Předem jsem byla smířená s tím, že s předpisem neuspěju, ale že narazím na pohrdlivé chování a slovní výprask, to jsem tedy nečekala. Inu jsou i vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří se neumějí chovat slušně či slušně odmítnout.

Každopádně já jsem odešla poučená, že do této ordinace se chodí jen povídat, aby se mohly pojišťovně účtovat penízky, ale s odporem se předepisuje vše, co by stálo větší sumu a pojišťovna by tak mohla na pana doktora přijít na kontrolu. Raději klid a pohodu. Šéfem jsem tady já velevážený mudr a ty člověče nemocný, jsi mrňous, který se mně musí doprošovat.
A jelikož jsem už pomalu ve stádiu, kdy bych potřebovala vozík elektrický, pilně na něho z důchodu šetřím, protože získat předpis by byla jednak ponižující procedúra a navíc i bez šance.
Díky artritido, tohle byl fakt zážitek! :-)

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

Menu

Anketa

Cvičím:
Počet hlasů: 77