Kategorie: Můj blog

Dopis

Občas se zdravotní stav zhorší... Aneb když po patnácti letech přestane účinkovat bioléčba.

Moje milá ZDRAVÁ kamarádko,


omlouvám se, že jsem tě skoro dva roky nenavštívila. Byla jsem teď plně pohlcená tou svou věrnou - tobě konkurenční - kámoškou artritidou. Jo, ona byla fakt tak urputná, že šlo vše jaksi stranou. Takhle se jednou ozvala a byla jen dotěrnější a dotěrnější. No i já byla po třiceti letech, co ji důvěrně znám, velmi překvapená jakou má ještě sílu.  Jistě ti vrtá hlavou, jak může jedna nemoc tak plně člověka zaměstnat. Vynasnažím se ti to trošičku přiblížit...


Ráno začal budíček ne zvoněním, ale bolestmi. Tak od pěti už jsem se převalovala v posteli a děsila okamžiku, kdy budu muset uvést tělo do pohybu a vstát. Bylo fajn moc nepít, abych ráno nemusela spěchat na wc. (Rychlost je můj nepřítel dosud. :-)) Oblíknout se. No tříletý děcko by to zvládlo líp a možná bez pomoci. Mně museli rodiče pomoct ustrojit. Ano, bydlet sama bylo nemožné... Gaťky, ponožky problém. Přehodit triko přes hlavu problém, když nezvedneš ruce a myslíš, že ti bolestí ty ruce upadnou. Umýt si obličej zkoucenou rukou do tvaru misky se zvládnout dá, jen ten obličej teda není moc umytý. Naštěstí nějaký génius vynalezl elektrický kartáček, takže zuby se nějak zvládly. Učesat se už taková hitparáda nebyla. Trochu jsem došáhla hřebenem dopředu a časem jsem víceméně raději rezignovala na slovo účes a nahradila ho slovem hnízdo. Však co, už mi stejně přišla estetika čehokoliv marginální. Heslem se stalo slovo přežít, teda nějak se najíst a pak to vyloučit. S tím jídlem byl problém. Asi tušíš, že uvařit jsem nic nezvládla. Jen dostat hrnek k ústů vyžadovalo plné soustředění a veškerou sílu. Vysilující bylo se i najíst. Když tě v čelistech bolí každé kousnutí, nejradši bys přešla na kašovitou stravu. Trochu jak anorektička - zase jídlo! Nee! Jenže problém nemáš v psychice, ale s tím, jak to fyzicky dostat přes ústní dutinu, aniž bys musela jídlo polykat v kusech.

 
S tím vylučováním byl taky problém, protože to znamená sednout a vstát. To byla bolest, jak kdyby mi ty kolena někdo podpálil. Často jsem myslela, že se bolestí pozvracím, úplně se mi obracel žaludek, musela jsem to prodýchávat. Nemohla jsem chodit, tak bolelo zkřížení mezi kyčlema a zádama, že jsem si v duchu musela diktovat pravá noha dopředu, levá noha dopředu. Plně zaujata tímto, nějak se mi oslabil měchýř močový čili občas si potvůrka myslel, že je v cíli dřív, než tam tělo doběhlo. No co ti mám povídat, byly to zážitky! Takto plynuly dny, týdny, měsíce.  


Bojovaly jsme s revmatoložkou a chtěly tu revmakámošku odstřelit. Dvakrát jsme musely změnit léky. Pokaždé nastalo zhoršení a lék si musel postupně úplně od nuly vybojovat v těle cestičku k potlačení toho mýho revma.


Nepřijela jsem za tebou, protože jsem nemohla otočit volantem, ani otevřít dveře auta. V hlavě šlo všechno úplně pryč. Nemohla jsem ti ani zavolat. Co bych ti jako měla říct? Nevím, fakt nevím. Prostě jsem se opravdu soustředila jen na přežití každýho dne. Navíc jsem teda měla co dělat, aby to utrpení nebylo zvnějšku před lidmi tak vidět. Ono to teda nešlo přehlédnout, ale v podobných situacích musí nemocný dělat, že to zvládne a že ho to psychicky neskolí. Kvůli rodině. Naděje. Naděje, že už konečně lék zabere. To jediné mi pomohlo ten dlouhý čas psychicky zvládnout. Jo moji nejbližší samozřejmě. Občas jsem brečela bolestmi a vyčerpáním. Vůbec se divím, jak ten nápor bolestí tělo vydrželo. Dosud nechápu, jak je možné v 21. století takhle fyzicky trpět.


Teď je léto 2019 a ze mě bioléčba sundala to bolestivé brnění. Revma nadělalo mnoho škody, které už nepůjdou vrátit. Jak se snažím trošku žít, zjišťuji, co už asi nikdy nezvládnu. Pomalu cvičím a sval zjišťuje, že je svalem. Někam za ten čas všechny odešly. Nevadí, že už nezvládnu to, co ještě před dvěma lety šlo. Důležité je, že necítím to urputné fyzické utrpení. Není bolest jako bolest! Každý okamžik si užívám. Můžu vstát ze židle, aniž bych si to půl hodiny rozmýšlela. Učešu se, aniž bych zaregistrovala, že musím zvednout ruku. Rozkrojím rohlík, popojedu kousek autem a sama se oblíknu. Víc toho sice nezvládnu, ale už tohle je takový ráj, že bych ten pocit permanentního štěstí přála zažívat každému!


Má zdravá kamarádko, doufám, že jsem ti alespoň trošku přiblížila, co je revmatoidní artritida :-)

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

Menu

Anketa

Cvičím:
Počet hlasů: 77