Kategorie: Můj blog

A vydržíte to?

A vydržíte to?

To byla otázka pana anesteziologa. Ale popořádku. V nedávné době jsem podstoupila operaci zápěstí, tzv. artrodézu, kdy se zápěstí stabilizuje v rovné poloze a znehybní se. Revma pak nemá šanci ruku dál křivit a také dojde k srovnání zápěstí do správné polohy. (Jak vypadala ruka před a po operaci je/bude v sekci Operace.)
V neděli v poledne jsem nastoupila do Motola a s tím, že druhý den bude operace. V podvečer mě měl navštívit pan anesteziolog a měli jsme se domluvit na anestezii. Jelikož nejdu klasicky zaintubovat, tak jsem byla s ortopedem předem dohodnutá na anestezii do bloku, kdy se v rameni napíchne nerv, tím se ruka zmrtví, znecitliví a člověk nemusí podstupovat klasické uspání. Je při operaci při vědomí.
Do pokoje přišel pan doktor. "Dý den, hledam páááni Havlickova." "Ano tady", špitla jsem. Pan doktor měl dva metry a barva jeho kůže byla alabastrově černá. Tak jsme se představili, já bílý skřítek versus statný africký Bůh. Hned jsem začala vysvětlovat, že nebudeme uspávat, že to nelze. Pan doktor to nechtěl nějak pochopit. "Nejdu zaintubovat." "No to bych chtěl vidět." "Fakt ne, mám v krční páteři šrouby." (šroub asi v jeho nedokonalém českém slovníku ještě nebyl) Koukání jeden na druhého. Úsměvy nepochopení, vzájemného omrkávání, co to ten druhý chce.
"Dobra, tedy do bloku to udelame." Uff, je dohodnuto. "Ale vydržíte to???" zkoumavě se na mě shora dívá pan doktor. Vynervovaně se směju. Jako proč bych to nevydržela? To to bude tak děsný? Mám se fakt začít bát.... letí mi hlavou. "A měla bych?", směju se na doktora. Loučíme se a já se v duchu trošku najistě ptám, jak to bude zítra probíhat.
Ovšem druhý den na sále byl jiný pan doktor. Jak jsem se pak dozvěděla, ne všichni anesteziologové umí takto do bloku napichovat. Vlastně je jich docela málo.      
Třetí den po operaci sedím na chodbě, čekám na rentgen. Tu jde kolem můj kamarád - africký Bůh anesteziologie. Hned vzal otočku a ke mně. "Tak jak jste to zvládla?" Chválím, ukazuji místo vpichu u klíční kosti,.... Pan doktor s úsměvem odchází. Ještě se obrací, ukáže si prstem na čelo a říká: "Já jsem na Vás myslel." Zrovna od chlapa jako hora bych nečekala takový soucit s pacientem. Navíc Motol, tisíce doktorů, tisíce pacientů. Že se v tom labyrintu poznají dva, co se viděli jednou v životě... No takhle, z mé strany nebyla identifikace pana doktora tak těžká. (Za tuhle větu by mě v Americe zavřeli) :-)))

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

Menu

Anketa

Cvičím:
Počet hlasů: 77